Kam na dovolenou? Zkuste ostrovy věčného jara

Portugalsko není jen pevnina, ale je to i několik ostrovů v Atlantiku. Devět z nich tvoří Azory, o kterých se mluví jako o ostrovech stále zelených nebo taky jako o ostrovech věčného jara. Azory bývaly zásobovací zastávkou lodí při cestě mezi Evropou a Amerikou. V současnosti občas poslouží pro nouzové přistání letadel, které přelétávají Atlantik. A někdo je taky považuje za pozůstatky legendární Atlantidy.

Když jsme se loni rozhodovali, kam se jet na podzim trochu „ohřát“, tak Azory byly jasná volba. Z Azorského soustroví jsme si vybrali ten největší, Sao Miguel. Let z Prahy trval zhruba 5 hodin čistého času, s přestupem v Lisabonu. Letenky portugalského národního dopravce TAP se v době našeho nákupu jevily jako nejlevnější a servis těchto aerolinek byl vynikající.

Sao Miguel, stejně jako ostatní jeho bratříčkové v okolí, je sopečného původu, a tak nebylo divu, že jsme během našeho putování po ostrově viděli nesčetně kráterů a sopečných jezer. Krom toho na několika místech ostrova vyvěrají minerální prameny, ve kterých se dá i koupat. Ne nadarmo je ostrov popisován jako zelený, protože odstínů této barvy jsme pozorovali snad sto. Milovníci flóry by ocenily i trsy hortenzií, které tam rostou podél silnic jako plevel, nebo vánoční růže, které tu nejsou jako drobné květinky v květináči ale jako stromy, které zdobí snad každou zahradu ostrova.

A kudy jsme vlastně cestovali? 7 dní bylo na ostrov Sao Miguel tak akorát. A něco jsme pro velký úspěch zvládli i dvakrát.

Zapůjčeným autem jsme první cestu uskutečnili z hlavního města Ponta Delgada, kde jsme bydleli, směrem na západ k jezerům Sete Cidades. Cestou jsme projížděli kolem několika mechem porostlých starých aquaduktů, které v minulosti sloužily jako zavlažovací kanály ostrova.

Neuvěřitelný výhled sem nám naskytl z vyhlídky Boca do Inferno, ke které vedl krátký trek od menšího jezírka Lagoa do Canario. Snad nejhezčí pohled na ostrov Sao Miguel a pěkně z výšky. Trochu víc tam fičel vítr, ale dalo se to ustát a ten výhled stál opravdu za to.

O pár kilometrů dál jsme dojeli snad na nejvyhlášenější vyhlídku ostrova - Vista do Rei, odkud se nám otevřel pohled na obě jezera Sete Cidades. Jedno bylo modré a druhé zelené. Prý jsou zbarvená podle různých typů sinic, které v nich mají svůj domov. Kolem obou jezer se tyčila kaldera, ve které někdo musí pravidelně vysazovat, hnojit a zalévat hortenzie. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Bylo jich tam fakt neskutečně mnoho. Místní nám říkali, že se jim tam daří kvůli speciální půdě, častým dešťům a teplotám stále kolem 20 ºC.

Další naše cesta měla dva cíle. Tím prvním bylo majestátné jezero Lagoa do Fogo, tzv. Ohňové jezero. Na výlet k tomuto jezeru musíte mít i trochu štěstí, protože je věčně v mraku a není u něj vidět na krok. My jsme štěstí měli a tak jsme mohli z parkoviště položeného nad jezerem podniknout  sestup dolů k jezeru a následně pokračovat podél jezera kratším nenáročným trekem.

Druhým cílem byly termální prameny uprostřed lesa Caldeira Velha. Koupačka v sirno-železité teplé vodě a navíc v divoké přírodě byla k nezaplacení.

„Plavání“ v přírodních termálních pramenech se nám zalíbilo a tak jsme hned další den vyrazili do města, kde jich je nejvíc - Furnas. Už z dálky jsme viděli stoupající sirnou páru od bublajících pramenů. Nejlepší lázeň byla v pro místní i turisty vybudovaných jezírkách Poca da Dona Beija podél potoka, kde teplota dosahovala 39º C.

Cestou zpět, ovoněni železitou vodou, jsme zastavili v městečku na pobřeží - Vila Franca do Campo, kde jsme mj. narazili na zajímavý kostelík Nossa Senhora da Paz („Naše žena míru“) s nádherným výhledem na celý záliv.

Sao Miguel je jediným místem v Evropě, kde se pěstuje čaj. Podnebí dotvářené Golfským proudem mu tu zřejmě svědčí. A tak ani tyto čajové plantáže Chá Gorreana jsme během putování po ostrově nemohli minout. Neomezená ochutnávka jejich výborného zeleného a černého čaje byla v ceně vstupu do malé továrničky, kde jsme viděli místní pracanty, jak špetku po špetce přebírají, třídí a balí usušený čaj.

Při jízdě po pobřeží ostrova se nám většinou otevíraly dech beroucí výhledy na strmé skály, které z ničeho nic stoupají z oceánu. Stějně tak byly zajímavé zbytky zkamenělé lávy, které dělaly pobřeží neskutečně fotogenickým.

Ostrov není jen o nádherné zelené přírodě, ale i o zajimavé architektuře, přátelských lidech a takové té bezstarostnosti. Během října tam nebylo ani moc turistů, takže pro ty, co stejně jako my, nemají rádi davy cestovatelů ze všech koutů světa, je podzim ideálním časem na návštěvu Azorských ostrovů. Můžeme jen doporučit. A pozor, není tam vůbec draho. Ceny jídla a pití odpovídají těm českým.