Rozhovor s Pavlem Sedláčkem: O cestování do odlehlých kultur

Pavle, co vás přimělo stát se cestovatelem a jaký byl váš první velký cestovatelský zážitek?

Cestování pro mě asi vždy bylo o zvědavosti. O tom, jak to vypadá jinde, jak žijí lidé v jiných částech světa, poznat a zažít věci, o kterých se člověk učí ve škole. Touhu k cestování ve mně určitě vzbudil i můj táta, protože jeho to vždy také bavilo, žil několik let v zahraničí a už v dětství mě vzal na nějakou cestu s sebou, a tehdy mě to asi naplno chytlo. První větší cesta byla do USA, poprvé jsem opustil Evropu, a i když dnes bych to už nenazýval nějakou „exotikou“, tehdy to byl opravdu neskutečný zážitek, protože všechno pro mě bylo nové - mrakodrapy, neskutečná příroda - a byla to zároveň moje první delší cesta na několik týdnů.

Jak se připravujete na cestu do rizikových nebo málo známých zemí, jako je Papua Nová Guinea nebo Sýrie? 

Vždy k takovým destinacím přistupuji racionálně: snažím se zjistit co nejvíc informací – od oficiálních zdrojů, ale hlavně od dalších zkušených cestovatelů a kamarádů, kteří tam už byli – a na základě toho odhadnout, co se případně může pokazit a jak minimalizovat riziko. Ač se to občas nemusí zdát, tak to není o tom, že bych cíleně vyhledával nebezpečné destinace. Je to spíše o tom, že moje touha poznat realitu toho daného místa a vidět ho na vlastní oči, ne jen to, co se říká v médiích, je častokrát silnější než případné obavy. Díky předchozím zkušenostem už také vím, že většinu krizových situací lze řešit a že mám potřebné dovednosti, abych v nich dokázal adekvátně konat. Ať už jakousi „cestovatelskou“ intuici, snažit se být co nejméně nápadný, mít dobré lokální kontakty atd. Pokud bych měl ale z nějaké destinace vysloveně obavu, že na ní nemám pořád dostatek cestovních zkušeností, nebo i racionálně vyhodnotím, že to riziko je aktuálně příliš velké, tak tam jednoduše zatím nepojedu. Určitě není dobré jezdit někam se strachem.

Jaké největší obavy jste musel překonat při svých dobrodružných cestách? 

Většinu obav jsem měl spíše v minulosti, kdy jsem toho ještě neměl tolik nacestováno, a jel jsem do zemí s horší pověstí. Pamatuju si, že při první cestě do Jižní Ameriky jsem měl opravdu obavu, jak to tam bude s bezpečností, ale z dnešního pohledu mi Jižní Amerika po několika návštěvách přijde pro zkušenějšího cestovatele naprosto pohodová destinace. Samozřejmě např. při výpravě na Papuu-Novou Guineu jsem měl určitý respekt, protože jsem věděl o násilných konfliktech a nečekaných situací, které tam mohou nastat. Když jsme chtěli navštívit jeden odlehlý pěkný vodopád, tak nás najednou obklopilo asi 50 vesničanů s mačetami a sekerami, tak to nebudu lhát, trochu obavu jsem měl. Ale občas to nebezpečí nespočívá v riziku konfliktů, ale třeba jednoduše v tom, že se vydáme na extrémně odlehlé místo – např. střed Austrálie, tzv. Outback, kde jsme se několikrát vydali skrze nejodlehlejší místa pouště, několik set kilometrů od nejbližšího člověka, bez signálu atd. Tady si člověk uvědomí, že kdyby se cokoliv stalo, tak nejbližší pomoc by dorazila třeba za několik dní, tak z toho mám taky trochu respekt.

Máte nějaký neobvyklý rituál nebo zvyk, který dodržujete během cestování? 

Nevím, jestli to je úplně neobvyklý rituál, každopádně skoro každý večer po celém dnu cestování zapojím k počítači všechny foťáky, drony a stahuju z nich veškeré záběry, na které se pak podívám, něco sestříhám a následně dám všechno nabíjet, aby to bylo připravené na následující den. Už se mi totiž mnohokrát stalo, že jsem chtěl něco natáčet a zjistil jsem, že mám vybitou baterku :) Takže jsem se od té doby poučil.

Víme, že hrajete na handpan, což není u nás úplně běžný nástroj (vypadá jako kovový přenosný gril nebo malé UFO) .  Proč právě handpan? Jakou roli má vlastně hudba během vašeho cestování?

Hudba je za mě jeden z univerzálních jazyků. I s lidmi, se kterými nemám společný jazyk ani kulturu, tak hudba nás dokáže vždy propojit. Často s sebou na cestách vozíme Handpan a další nástroje, které dokážou uchvátit víceméně kohokoliv – třeba v Namibii u kmene Himba, kde jsem v místní vesnici zahrál pár minut místním vesničanům na Handpan, a oni začali spontánně tleskat do rytmu a nadšené děti tančily kolem, nebo na Papui Nové Guiney, kde jsme zahráli několika kmenům, a i když jsme si vůbec nerozuměli, hudba nás opět propojila.

Máte nějaké své „nejzajímavější“ setkání s místními lidmi, které jste na cestách zažil? 

Asi nedokážu říct jedno nejzajímavější, protože nesmírně unikátních a zajímavých setkání jsem měl nespočet. Ať už s místními obyvateli např. v Sýrii, kde mi přišlo po mnoha konverzacích neuvěřitelné, jak i navzdory mnohaletému konfliktu si dokázali zachovat naději pro svou zemi a obrovskou pohostinnost. Nesmírně zajímavé bylo také strávit 3 dny na Šalamounových ostrovech na odlehlém ostrově, jako jediní cizinci. Vidět, jak místní lidé žijou - bez internetu, bez technických vymožeností, užívají si přítomný okamžik. Myslím, že mnoho z nich je i šťastnějších, než lidé u nás v Evropě.

Jaké vybavení považujete za nezbytné pro své cesty, zvláště když nosíte desítky kilogramů techniky? 

Ano, tu největší část u mě tvoří právě foto a video technika, ať už foťáky, drony, objektivy atd. A pak mnohem menší část tvoří oblečení a další „běžné“ cestovatelské věci. Je pravda, že pro mě je technika nezbytná, protože si nedokážu představit někam jet a nezdokumentovat to (je to pro mě součást toho cestovatelského zážitku, vždycky, když někde jsem, si představuju, jak bych to mohl co nejlépe natočit, jak by vypadal tento záběr atd.). Ale zároveň si uvědomuju, že pro většinu lidí to asi nezbytnost není. Mám ale pár věcí, které vozím na cesty a expedice už dlouho, a které by se mohly hodit jakémukoliv cestovateli. V první řadě to jsou nějaké funkční trekingové kalhoty na zip, ze kterých se dají udělat za chvilku kraťasy. Člověku to zaprvé ušetří místo, a za druhé jejich funkčnost je taková, že mi umožňuje je využívat ať už v Amazonské džungli, ve 40 stupních v poušti, tak i na trekování v horách.

Co mi pak přijde ještě jako velice užitečná věc je jakýsi GPS tracker (já používám Airtag), který si dávám vždy do odbavených zavazadel, aby v případě, že mi ztratí aerolinka zavazadlo, tak vím přesně, kde je. Po několika zkušenostech, kdy se mi ztratilo zavazadlo a letecká společnost nedokázala vůbec říct, kde je, a až po mnoha dnech nekonečných telefonátů a emailů se konečně povedlo najít, už bez Airtagu nikam nejedu. Samozřejmě, pokud máte jen příruční zavazadlo, tak tohle neřešíte. Ale tam se mi bohužel nikdy všechna technika nevejde :).

Chci ukázat, že svět je nádherné místo a není tak nebezpečný, jak si spousta lidí myslí.

Jaké jsou podle vás největší mýty o cestování do nebezpečných nebo málo dostupných míst? 

Uvědomil jsem si, že největším rizikem není destinace samotná, ale je to jet někam s panikou v mysli a pořád jen přemýšlet „co když…“. Člověk s tímto mindsetem opravdu může nějakou nebezpečnou situaci přivolat. V realitě se dá 99 % problémů vyřešit, a dokonce i v okamžicích, kdy stojíte tváří v tvář něčemu, co vypadá bezvýchodně, existuje cesta ven. V realitě je spousta zemí, které mají blbou pověst zejména kvůli médiím, ale přitom vám tam hrozí stejné nebo i menší riziko, než třeba kdybyste jeli do Francie... Když začnete více cestovat, tak člověk zjistí, že 90 % lidí kdekoliv na světě, i v „méně bezpečných“ destinacích, jsou úplně v pohodě, chtějí vám pomoct, jsou pohostinní. Samozřejmě, všude se najdou špatní lidé, ale je jich mnohem méně, jenže ti právě často tvoří obraz celé země a lidé potom mají obavu tam jet.

Jak zvládáte balancovat mezi touhou po dobrodružství a potřebou bezpečí? 

Jak už jsem psal, vždy před cestou racionálně zhodnotím, jestli je daná destinace dobrý nápad. Ne pouze na základě toho, co říkají vládní doporučení a média, ale opravdu na základě aktuálních informací od lidí, co destinaci nedávno navštívili, místních fixerů atd. Nikdy nejdu někam, kde vím, že to je opravdu na hraně a nebyl by to dobrý nápad. Nikdy nebudu jezdit do aktivních válečných zón apod. Samozřejmě, moje touha po poznání je velká a vždycky chci zažít dobrodružství, ale je to vše o racionálním zvážení pro a proti, zhodnocení všech rizik. Některé méně bezpečné destinace si nutně vyžadují mít místního fixera a tam by člověk neměl jet sám. Pokud mě při přípravě něco zneklidní, na destinaci si raději počkám do dalšího roku nebo ji z programu vyřadím. Když už však vyrazím, jedu s rozvahou, otevřenou myslí a vědomím, že mám dost cestovatelských zkušeností na to, abych vyřešil věci, které případně nejdou podle plánu.

Jaké největší kulturní rozdíly vás na cestách překvapily a jak jste se s nimi vyrovnal? 

Toho asi bude více, ale to, co mě asi nikdy nepřestane překvapovat je, jak na spoustě místech zejména v Asii, např. v Indii, je neskutečné množství odpadků na ulici, ale i v přírodě. Místní lidé totiž často řeší úplně jiné, často až existenční problémy, a otázka ekologie jde úplně mimo ně. A vyhodit pet lahev uprostřed přírody nebo na ulici místním lidem vůbec nedělá problém a nevidí v tom nic špatného, protože to dělají skoro všichni. Postupně se ta situace zlepšuje, ale pořád tam je velký prostor pro zlepšení. Tohle je něco, co si myslím zarazí všechny cestovatele, co poprvé vyrazí mimo Evropu, kde se na ekologii klade opravdu velký důraz. Vyrovnat se s tím úplně nejde, myslím, že to člověk musí pouze akceptovat a uvědomit si, jaké vlastně máme štěstí, že můžeme řešit takovéhle otázky, když na spoustě místech na světě lidé řeší to, co budou zítra jíst nebo kde seženou čistou vodu.

Která cesta vás nejvíce ovlivnila - ať už kladně či záporně? 

Jedna z nejintenzivnějších cest byla asi návštěva Sýrie. Nikdy předtím jsem na vlastní oči neviděl takové množství destrukce, které je důsledkem války. V Damašku má člověk pocit, že všude panuje dokonalý mír a klid, krásné ulice, staré památky, mešity, trhy atd. Ale když vyjedete z města, tak jet několik hodin a podél cesty vidět nekonečné řady měst a domů srovnaných se zemí, místa, kde desítky let žili lidé a najednou tam jsou jen ruiny, to byl opravdu intenzivní zážitek. Zároveň ale vidět, že ani tohle nezastavilo to, aby místní lidé i s takovýmto osudem měli svou pohostinnost a naději na lepší zítřky, pousouvat se dál. To mi ukázalo, že dobro zůstane i na těchto místech.

Jak vnímáte roli cestování ve svém osobním rozvoji a sebepoznávání? 

Cestování je za mě nejlepší investicí kterou člověk může udělat. Získate neskutečný nadhled a perspektivu, a za mě je to ta nejlepší možná škola. Jak řekl už v 7. století prorok Mohamed: „Neříkej, jak vzdělaný jsi. Řekni mi, kolik zemí už jsi procestoval“. Na spoustu věcí se člověk pak začne dívat úplně jinak, a hlavně, začne si mnohem více vážit věcí, které u nás bereme jako úplnou samozřejmost. Co u nás často vidím je, že si spousta lidí stěžuje - a přitom se máme sakra dobře. Vážně, máme skoro všechno, co si můžeme přát, a za co by většina světa dala cokoliv. Nežijeme ve válce, máme střechu nad hlavou, pitnou vodu, bezpečné ulice, zdravotní péči... Dvě generace před námi nepoznaly hladomor ani bombardování, což je v naší historii naprostý luxus. A když vyrazíte za hranice Evropy, rychle zjistíte, že to, co považujeme za standard, je pro miliardy lidí jen nedostižný sen. Cestování tak funguje jako zrcadlo i lupa zároveň: ukáže vám, kým skutečně jste, a zároveň zvětší obzor toho, co považujete za možné. Do cizí kultury si vezete své zvyky, předsudky a „pravdy“. Stačí pár dnů v jiném prostředí a člověk zjistí, že spousta věcí, které si myslí že potřebuje, jsou spíš jen věci, které je fajn mít, ale vlastně vůbec nejsou důležité.

Co byste poradil lidem, kteří chtějí začít cestovat, ale bojí se vyrazit do neznáma? 

Cestovaní je za mě dovednost, ve které se stejně jako v jakékoliv jiné postupně zdokonalujete. Nezačínejte rovnou jezdit do nějakých odlehlých a více rizikovějších zemí, které vyžadují větší cestovatelské zkušenosti. Začněte pozvolna. Projeďte si pár zemí v Evropě, pak se vydejte dál, za mě nejlepší začátek asi Jihovýchodní Asie. Každou cestou se dostanete mimo komfortní zóny, tím ale nejvíce vyrostete a posunete se dál. Cestování často přirovnávám k lyžování. Když by lyžař začátečník vyrazil rovnou na černou sjezdovku, tak si může vylámat zuby a bude to jeho nejhorší lyžování v životě. Ale zkušený lyžař si to neskutečně užije a bude to pro něj skvělé lyžování. To stejné platí u cestování. Pokud byste na vaší první cestu do zahraničí vyrazili např. Afghánistánu, asi by to pro vás byl nejhorší výlet v životě, obrovské množství stresových situací, pocit nebezpečný, žádný plán není jistý, vše se může z chvíle na chvíli totálně změnit. Když ale máte už určité cestovatelské zkušenosti, máte za sebou několik desítek zemí, tak to pro vás bude úžasné dobrodružství a jedna z nejlepších cest, na které jste kdy byl. Já mám třeba navštívených necelých 100 zemí, ale jsou pořád destinace, kam bych si ještě netroufl (zejména v Africe) a kde cítím, že ještě toho potřebuju procestovat více, než tam budu moct vyrazit. Takže doporučuju teda začít postupně, rozšiřovat si tu svojí komfortní zónu, přestanete mít strach z neznáma a najednou si začnete užívat i méně tradiční destinace.

Jaké jsou vaše plány do budoucna – jaké destinace vás ještě lákají? 

Plánů do budoucna mám spoustu, mým dlouhodobým cílem je jednou navštívit všechny země na světě, nyní mám 93/197, takže jsem v necelé polovině :) To znamená, že mě lákají víceméně všechny destinace, ale zároveň si nechci země jen odškrtávat, ale opravdu je poznat. Proto do mnoha destinací jezdím opakovaně, např. tento rok vyrazím už po čtvrté do Číny. Daleko více chci prozkoumat Afriku, moje zatím nejméně procestovaná část světa. Jeden z mých cestovatelských cílů je taky Antarktida a konkrétně Jižní pól - místo, kam se dostane jen velmi malé množství lidí, doslova na konci světa. Zatím je to spíše jen plán hodně do budoucna, protože technicky i finančně je nesmírně náročné se tam dostat, ale věřím, že se tam jednou podívám :).

Máte nějaký svůj největší cestovatelský paradox nebo dilema, které jste zažil? 

Asi to, že chci objevovat neznámá místa, ukázat je ostatním, ale zároveň chci uchovat jejich autenticitu. Uvědomuju si totiž, že s dnešní dobou se spousta míst stane extrémně turistickými právě kvůli síle internetu, a já toho občas můžu být díky mému obsahu součástí. Proto, i když ukazuju spoustu krásných míst, tak většinou nikdy neříkám přesné lokace, kde se nacházejí - právě proto, aby neztratily svou autenticitu.

Vytváříte spoustu dokumentárních videí, co byste chtěl, aby si z nich lidé odnesli? Co je vlastně vaším cílem? 

Mým cílem je vždycky lidem zprostředkovat danou zemi skrze můj zážitek a pohled. Ukázat jim, jak to může vypadat na různých místech světa a jak se život a kultura může lišit od toho, na co jsou třeba zvyklí. Chci lidem umožnit, aby i pokud třeba nemají tu možnost se vydat na všechna místa, tak aby i tak mohli zprostředkovaně zažít to, co já. Třeba se taky na spoustu věcí začnou koukat jinak a dá jim to novou perspektivu pohledu. No a zároveň samozřejmě chci inspirovat ostatní, aby se taky nebáli vyrazit do světa. Chci ukázat, že svět je nádherné místo a není tak nebezpečný, jak si spousta lidí myslí.