Stezka Českem - 5denní přechod Bílých Karpat

První den začíná na zubařském křesle, kde trpím 2 hodiny při vyndávání zapomenutého nástroje z kanálku. Nic příjemného, ale už za 20 minut nastupujeme do vlaku a čeká nás dlouhá cesta až do Horní Lidče. V 17 hodin konečně vyrážíme na náš 5denní přechod Bílých Karpat. 

Dneska nás má čekat ještě 17 kilometrů, máme v plánu dojít až na Biely vrch, kde se nachází studánka a je to moc pěkné místo uprostřed krásně kvetoucích luk.

Vyrážíme a po cestě míjíme kravičky i koně. Našli jsme i moc dobré maliny. Nejprve se musíme vyškrábat na Požár, což je pěkný krpál, ale pak už nás čeká pěkná skoro rovina s krásnými výhledy do krajiny až pod Kaňúr.

Po cestě jsme si nemohli odpustit zastávku v místním lesním baru, kde jsme si do batohu naložili 2 Viney, abychom se měli na co večer těšit. Bohužel kolem nás všude začalo bouřit a pomalu to docházelo až k nám a já známý strašpytel, co se týče bouřek na horách, jsem pod Kaňúrem zavelela, že už dál nejdeme, a tak tu taky stavíme přístřešek a zůstáváme tu. V dešti jsme si dali zbytky naší bagety a Vineu a ulehli jsme ke spánku. 

Druhý den trochu vyspáváme, protože venku stejně prší a má to kolem deváté přejít. Balíme naše saky paky a vyrážíme dál na cestu. Já jsem úplně nadšená, vyšplháme se na vrchol Kaňúru, odkud je krásný výhled na Nedašovu Lhotu a pokračujeme dál skoro po rovince po loukách na Biely vrch, kde na nás konečně čeká studánka, kde doplňujeme vodu a čeká nás sestup do Vlárského průsmyku. Za celou dobu po cestě potkáváme jednu rodinku, je to tu velká samota, nikde nikdo.

Ve Vlárském průsmyku nás čeká zasloužený oběd, a to čínská polévka a těstoviny z pytlíku. Před námi je teď dlouhý stoupák nahoru až na horu Javorník. Je to asi 10 kilometrů, ale pozvolné stoupání. Bohužel jsme v jednom místě neviděli správně červenou turistickou značku a pokračovali pořád po cyklostezce a najednou jsme se ocitli na modré turistické značce směřující úplně jinam, než jsme potřebovali, takže taková malá zacházka na 3 kilometry.

Konečně jsme na Javorníku, je 6 večer a my chceme dojít až nad obec Žítková, což je ještě krásných 12 kiláků, naštěstí už spíš z kopce. Javorník nás lehce zklamal, protože tu není vůbec žádný výhled, ale pokračujeme dál pěknou hřebenovkou až ke studánce Na koncích, kde nás zachraňuje studánka se studenou vodou a gumoví medvídci.

Čeká nás ještě posledních asi 6 kiláků, ale už je 7 večer a moc se nám nechce. Ještě zjišťujeme po cestě další problém, Jardu začíná bolet chodidlo, sakra. Po cestě ale vidíme úžasný západ slunce a ten nám dodá ještě trochu energie na to, abychom došli až na louku, kde chceme přespat. Tohle místo na spaní bylo jedno z nejkrásnějších, co jsem kdy zažila.

Když jsme sem přišli, tak jsme oba jen sedli na karimatku a sice vyčerpaní, ale šťastní si užívali ticha a přírody kolem nás. Pak ale Jarda sundal ponožku a my uviděli pěknou řádku puchýřů a bylo po legraci, zkusíme zalepit a snad to půjde.  

Třetí den procházíme obcí Žítková a odsud se lehce odchylujeme ze stezky Českem kvůli zastávce v potravinách ve Starém Hrozenkově. Odnášíme si studenou Kofolu, což nás v minimálně 30 stupních poměrně zachraňuje. 

Ze Starého Hrozenkova volíme úplně novou lesní cestu, po které se dostaneme kousek pod vrchol Machnáč. Po cestě taky potkáváme malý pramen, do kterého vlezeme úplně celí, protože je neskutečné vedro a osvěžující zastávka přichází vhod.

Potom se dostáváme na vrch Machnáč, ze kterého je parádní výhled na všechny strany, hlavně na slovenskou část. A dokonce tu konečně potkáváme i nějaké ty turisty. Teď už se ale nemůžeme dočkat hospody ve Vyškovci, kde si dáváme rajskou a malinovku a najezení pokračujeme na poslední úsek dnešní etapy.

Mimochodem cesta z Machnáče do Vyškovce je opět moc pěkná luční hřebenovka. Od hospody jdeme nejprve po silnici, kudy dojdeme na vrchol snad jediného lyžařského střediska v Bílých Karpatech a staví nám tu pán a nabízí nám ubytování, které s díky odmítáme.

Následně cesta vede dolů z kopce a pak dlouho lesem, odkud se před námi konečně otevře krásná louka, na které můžeme přespat s krásným výhledem kousek od obce Březová. Dokonce když projdeme skrz les na druhou stranu louky, tak máme výhled na skautský tábor a taky konečně na náš nejvyšší vrchol Velkou Javořinu.

Bohužel puchýře jsou horší a horší, a tak už víme, že nezvládneme dojít celou trasu, ale Jarda je statečný hrdina a říká, že Velkou Javořinu zítra zvládne. Užíváme si nejlepší věc při západu slunce, a to karty prší a já mám radost, protože vyhrávám.  

Je tu konečně den D a vyrážíme na vrchol Velké Javořiny, který je vysoký už skoro tisíc metrů. (970 m n. m.) Lepíme puchýře a víme, že to nebude zadarmo, ale zvládneme to. Nejprve jdeme opět dlouho přes louky s krásnými výhledy a pak nás čeká finální výstup lesem.

Tahle cesta je poměrně dlouhá, protože vrchol Velké Javořiny spatříte až tak po 5 kilometrech při výlezu z lesa 100 metrů od samotného vrcholku, ale alespoň se máte na co těšit. Dneska už dokonce potkáváme i více turistů, takže zvednou naše počty turistů za celých 5 dní nakonec na 146 lidí.

Na vrcholu Velké Javořiny je to krása. Vrcholek je celý zelený a je odsud vidět všude okolo. Dneska je to i naše místečko na spaní, bohužel nevidíme západ slunce kvůli oblačnosti, ale i tak si užíváme krásný poslední večer v těchto impozantních zapomenutých českých horách. Dneska pro změnu s kostkami a samozřejmě s těstovinami z pytlíku.  

Poslední den jsme sice měli naplánovanou trasu až do Velké nad Veličkou, ale zkracujeme trasu, protože kdo měl někdy puchýře, tak ví, že sestup bolí mnohem víc než výstup a i těch 6 kiláků do obce Vápenky dá chudákovi Jardovi zabrat, ale statečně to zvládl a užíváme si poslední limonádu (pivo) v obci Vápenky a vyrážíme na cestu domů.

I přes pár nesnází jsme si to užili na 100 procent a rozhodně bychom vyrazili zas. Počasí nás taky naštěstí podrželo a až na bouřky první den jsme zvládli celý přechod v kraťasech a tričku. 

Text: Bára Hartmanová
Foto: Jaromír Péc