Konec podzimu v Nízkých Taurách

Sobotní kroky nás vedou na Gumpeneck (to je mimochodem zřejmě i pohodová skialpová túra). Z naší pojízdné chaloupky, která je z plechu a nikoliv z mechu, procházíme onou mlhou, která by se dala krájet. Netrvá ale dlouho, nad peřinou se objeví maják jménem Dachstein a nám začíná kýčovitá kochačka.

Na hřebeni pofukuje, v údolí se vaří mlíko a tu a tam nás předběhne horský běžec v elasťákách. Nám to nevadí, oba máme alibi a vychutnáváme si pomalé stoupání. Konečně jsme se po těch letech dostali na čas, který inzerují cedule. Po třech a kus hodinách stojíme u kříže Gumpenecku (2226 m). Zatímco se jedni snaží i přes osobní handicap celou akci dokumentovat, jiní se svéráznému přístupu nepokrytě vysmívají.

Pokračujeme na vedlejší Zinken (2042 m)  a strmější klečí sestupujeme zpátky – do bývalého ledovcového karu a pak už hledáme naši bílou káru. Na famózním parkovišti ještě chytneme poslední paprsky, brzy ovšem zahajujeme letošní topnou sezónu. Původní nedělní plány na návštěvu Sölkpassu nám hatí zákaz vjezdu, který, navzdory letnímu počasí, s rakouskou precizností zašpéroval výjezd do sedla přesně 1.11. a tak hledáme náhradní cíl.

Protože se musíme šetřit, vyjíždíme až do 1600 metrů a startujeme z komorního lyžařského střediska Planneralm, které si aktuálně užívá podzimního spánku. Od okolních vršků nás dělí jen 500–600 metrů a my se vydáváme na zhruba tuto trasu. Jako první cíl vybíráme kvůli naprosto nevyslovitelnému jménu Hintere Gstemmerspitze.

Zdejší část Nízkých Taur (pro pořádek se jedná o Rottenmanner a Wölzer Tauern) připomínají slovenské Roháče a podzim jim rovněž sluší. Trochu pofukuje a slunce sem tam zaleze, ale jen proto, aby pak vzápětí zase vylezlo. Zabukujeme si termín na Hochrettelsteinu a za soustavného lovu kešek se vracíme pomalu nazpět. Poslední rozjímání se odehraje u plesa Plannersee a pak už přichází věčný stín. V tuhle část roku jsou dny pryč, než se naděješ.