Návrat z extrému anebo do extrému?

Právě uběhly čtyři měsíce od našeho návratu ze závodu American Trail Race 2019 a mě se tomu upřímně ani nechce věřit. V mojí hlavě jako bych žila dva životy. První život s normálním scénářem, relativně stálý a omezený povinnostmi. Druhý život snový a dobrodružný. 

Rozdílnost času, kdy jsme byli v americkém závodě a času kdy žijeme obvykle pracovní život v civilizaci, je doslova šílená. Mixují se ve mně ty pocity a vlastně ani nedokážu posoudit, jestli jsem se z extrému vrátila anebo jsem do extrému přijela.

Mám co jíst, pít a vím, kde budu spát

Když jsem v civilizaci, necítím sice žízeň, protože mi doma teče voda z kohoutku a netrpím hlady, protože si jídlo můžu koupit všude a nedělí mě od něj propastná vzdálenost sta kilometrů.  Necítím nebezpečí, protože mám každodenní výhled návratu domů a relativní jistotu střechy nad hlavou. Přesto mi ale tady v té civilizaci něco chybí. A to něco si kompenzuji sněním o dalších cestách za hranice všednosti. Když mám sen a cíl, jak ho dosáhnout, vše je pro mě pozitivnější a dává mi smysl. Nejhorší je období, kdy váhám o svých snech a jejich smyslu. To potom cítím psychickou únavu z lidí, povinností, práce, školy a tak podobně. 

Se sny se mi žije tak nějak lépe

Období po návratu je pro mě obvykle právě to pusté období plné únavy, pocitů prázdnoty, že žiji v systému, který mi přestal v některých ohledech dávat smysl a jde proti přírodě. Většinou toto období zažívám tak dlouho, než ho zaženu dalšími dobrodružnými sny. Vlastně by se tak dalo říct, že nejsem schopna žít bez přírody a dobrodružných cest ani v čase, kdy zrovna nejsem na cestách. Stále a asi už vždycky budu utíkat k dobrodružství alespoň v myšlenkách. 

Vyspat se z únavy

Každý návrat je pro nás složitý. Únava náš návrat komplikuje po fyzické i psychické stránce.  I přestože jsme těch návratů už zažili hodně, vždycky nás to zaskočí. S domácím prostředím a posunem času se tělo vždycky rozhodne dospávat a dojíst zásoby, o které přišlo. První dny po příjezdu se tak vždy budíme jen na jídlo a záchod. Jen obtížně se v těchto dnech nutíme do sepsání tiskové zprávy a komunikace s okolím. Na otázku, jaká byla naše cesta, vždy hledáme odpověď jen velmi těžko, a většinou skončíme jen u fráze jo, dobrý to bylo, protože naše zážitky, i přestože jsou grandiózní, zatím nemají slovní popsání. Jsou uvnitř nás uloženy jen v podobě veliké masy silných pocitů.

Býváme tak často v prvních dnech odtažití a uzavření. Tělo si zvyká, že není v pohybu a svaly protestují. Chtěli by se vyjíždět a regenerovat v pohybu, ale toho nejsme nikdy po návratu schopní. Prostě se nám na kolo nechce! Po pár dnech se kupodivu vše rychle zdá v normálu, ale stále je někde hluboko v těle skrytá nevyspalost. Ta odchází hodně pomalu po dobu nějakých 6 týdnů. Část z ní ale neodejde nikdy. Je to především ta část, která člověka nutí využít co nejvíc času ke spánku, nehledě na počet naspaných hodin v noci. To není úplně dobrá vlastnost na studium ve škole. Tělo tím ale také získá schopnost usnout kdykoli během okamžiku (v bahně i v hluku), a to je často příjemné.    

Období prvních ponávratových výstupů v médiích a hektické dohánění kreditů z propáslého zkouškového období a příprava výstupů na přednášky, vystřídalo lepší období. Teď píšeme články a už jen lížeme smetanu. Sice mimo chození do práce jezdíme přednášet, ale publikum nám energii vždy násobně vrátí. Knihu tedy zatím po večerech nepíšeme, zatím jsme se rozhodli, že z této cesty ji psát ani nebudeme, ale připravujeme videa a chtěli bychom udělat dokument! Tedy, zatím není nic jisté, ale snad...

Proč extrémní závody?

Co mě přinutilo vyhledávat toto a podobná dobrodružství jen těžko popisuji slovy. Snad proto, že mi život v extrémním závodě připadá, jako by mi ukazoval, jaký je skutečný život. Je to o poznání sebe sama, přírody, jiných způsobů života lidí. Jsou to cesty plné únavy, poznávání limitů a bojování se strachem, ale zároveň jsou to momenty euforie a radosti (zejména z uspokojení základních lidských potřeb).

Jedna žena, musherka (musher = jezdec/řidič psího spřežení, pozn. red.), tuto touhu krásně popsala na závodě Iditarod vedoucí přes Aljašku slovy: „Můj obvyklý život plyne a já mnohdy ani nemám pocit, že by se mě týkal. Tady a teď v té zimě mám pocit, že skutečně žiju“. Zkrátka potřebujeme dělat lehce bláznivé věci, abychom věděli, že žijeme.