5x jednodenní Totes Gebirge

Povolené limity v denním převýšení nám povážlivě klesají a my si přesto chceme užít pěkných výhledů nad lesy a inverzí. Pomáháme si tedy drobnou fintou a na samém severním okraji Totes Gebirge vyjíždíme z Grünau po Mautstrasse až k Hochberghausu (1132 m) a vyrážíme na pseudookruh směr Kasberg (1747 m).

Vršek pro nás není žádnou novinkou, protože byl v letošním jaru svědkem epických zimních závodů. Dneska ovšem  není po sněhu ani památky a lyžařské středisko, kterým procházíme je ještě v hlubokém letním spánku. Počasí je jako ze žurnálu, takže se ještě vydáváme po hřebeni dále na jih odlovit kešku na Rosschopf a prohlídnout si zblízka Priel.

Okruh zakončujeme západem slunce u kříže na Spitzplaneck  a nakonec se k autu dostáváme až s příchodem tmy a s více než tisíci metry v nohách. Skvělá neděle.

O týden později pořád ne a ne začít pršet. V sobotním ránu sedlám Karamelku a za necelé 2,5 hodiny docváláme do údolí Hinterstoderu. Tím jedeme až na samý konec k hostinci Baumschlagerreit a vyrážím na „großartige Rundtour für Bergsteiger mit Orientierungssinn“. Jen s tím orientačním smyslem to u mě asi nebude tak slavné, protože to jdu celé opačně.

Až k Lögerhütte si jdu jak pán po značené cestě, vede tudy totiž i jiný zajímavý okruh, Dolomitensteig. Ten si necháme na jindy, až nebude celý den ve stínu. Koukám do mapy a vyrážím strmou loukou vzhůru. Měla by tudy vést neznačená cesta a já jen doufám, že ji v záplavě kleče najdu.

Opravdu tam byla. Místy hůře, jindy lépe znatelná pěšina prochází kolem bizarních vápencových věží a stoupá až do sedla Hochsteinscharte (1755 m), kde se konečně potkávám se sluníčkem. Dlouho neváhám a stále bez značky pokračuji exponovaně, ale dosti přímočaře až k vrcholu Almkogelu (2121 m).

Na sestupu si užívám pěkných 5 minut na značce, poté opět pokračuji off-road na Gamsstein (jednoduché) a do sedla Salzsteigjoch (místy dosti ošemetné). Rozcestník mě zase usměrňuje a stačí už jen seběhnout zpátky do údolí.

Výjimečným výletem předchozího dne jsem evidentně vyčerpal veškerou invenci a tak na neděli nezbývá, než zařadit klasiku. V 6:00 vyrážím z Hinterstoderu mrazivým ránem směrem na Kl. Priel (2136 m). 

Na svítání už jsem tu sice pozdě, ale jinak mám radost, že jsem to zvládnul stejně rychle jako před 5 lety. Tentokrát to ovšem na žádné pokračování není a tak dávám sbohem výhledům i svižnému větru a hurá dolů. Bis bald!

Neuplyne ani týden a vyrážíme se opět pokusit uniknout z inverzní kaše. Předpověď není zcela přesvědčivá, ale nakonec najdeme takovou, která dává aspoň trochu naděje. Ještě v sedle Pyhrnpass ale neoplýváme optimismem, široko daleko je vše zahaleno do slizké mlhy. Přesto odhodlaně vyrážíme směrem k Fuchsalmu  a dále po značce směr Lahnerkogel (1854 m).

Ještě ani nestihneme vyjít z lesa a už je nám jasné, že se na nás štěstí usmálo. Nejdříve z mlíka vyleze Warscheneck a v rychlém sledu pokračují další vršky nad údolím Ennsu: Grimming, Hochtausig a vzadu Dachstein.

Skrz mamutí turnikety procházíme ke kříži Lahnerkogelu. Kristina by to nejraději dorvala až na Bosruck, ale podaří se mi ji přesvědčit, že si ho necháme na jindy.

Za doprovodu čím dál krásnějších výhledů sestupujeme a s pokračujícím odpolednem klesá citelně i ručička teploměru. Topení zapínáme hned, jak odemkneme auto a dopřáváme si oblíbený čtecí a spací maraton. Zítra má už opravdu být nepěkně a tak počítáme s brzkým odjezdem…

V sobotu ráno počítáme jen s krátkou zdravotní vycházkou, ale co čert nechtěl, dočkáme se zase sluníčka! Vyrážíme stejně jako v zimě směrem k chalupám Hintersteineralm a od nich dál směrem na Wurzeralm.

V sedle nad první zasněženou sjezdovkou vyběhneme lesíčkem k vyhlídce na sluncem zalitý Stubwieswipfel, užijeme si poslední paprsky a ultrapohodlné lehátko u Bliem Alm a oblíbený Pyhrnpass opouštíme akorát s prvními kapkami.