Kniha SYMBOLY- REINHOLD MESSNER

Produktdetail

Poslední velký dobrodruh, který dokázal měnit lidské vnímání světa. Většina lidí ho zná jako prvního, kdo vystoupil na všechny osmitisícovky, anebo sólo na Mount Everest bez kyslíku.

Jeho příběh ale sahá mnohem dál - od hor a polárních pochodů až po pomoc v Himálajích, budování muzeí a uchovávání horské kultury. Obrovská cílevědomost i schopnost plnit projekty a cíle. V tom Messner dalece přesahuje formát dobrodružství, ale také inspiruje a posiluje každého, kdo se někdy v životě o něco snažil. Vzpomínáme na společné debaty o hodnotách života i o smrti, na jeho klid, soustředěný pohled a až svéhlavou schopnost jít vlastní cestou, ať si lidi kolem myslí cokoli.

Kniha, kterou držíte v ruce, je otiskem životní cesty člověka, který změnil svět a inspiruje generace.

Petr Horký, režisér a polárník

Honza „Tráva“ Trávníček, horolezec a průvodce

O AUTOROVI: 

Reinhold Messner (1944, Jižní Tyrolsko) je právem považován za největšího horolezce všech dob. Byl prvním člověkem, který vystoupil na všech čtrnáct osmitisícovek bez použití kyslíkového přístroje, a prvním, kdo sólově stanul na vrcholu Mount Everestu. Jeho expedice změnily pravidla hry – nejen výkony, ale i filozofií. Místo technického zajištění a početných týmů zvolil styl minimalistického, čistého horolezectví, kde rozhoduje zkušenost, intuice a naprostá odpovědnost jednotlivce. Kromě velehor dokázal překonat i extrémy jiného druhu – přechod Antarktidy bez podpory, poušť Gobi bez doprovodu, severní i jižní pól. Vše jako fyzická i duševní výzva, důsledně vedená vlastními hodnotami.

Messner je ale víc než jen výjimečný sportovec. Je autor více než 80 knih, tvůrce dokumentárních filmů, filozof divočiny a člověk s hlubokým vztahem k přírodě. Založil Messner Mountain Museum, komplex šesti muzeí věnovaných horám, kultuře, spiritualitě a životnímu stylu lidí žijících v extrémních podmínkách. Byl také poslancem Evropského parlamentu, kde se zasazoval o ochranu horského prostředí.

UKÁZKA TEXTU: 

Můj starší bratr Helmut a já jsme měli v Mühlerbachu přinášet dřevo na topení. Otec nám zhotovil jednoduché nosítko se skříňkou, do které jsme sbírali suché větve a šišky. Poprvé nás ta práce bavila – lidé se za námi otáčeli, spíš ale kvůli našemu dopravnímu prostředku než proto, že malí kluci nesou dřevo. Všichni ve vsi to dělali.

Čím strmější byla cesta, tím byla práce těžší. V tmavém lese bylo chladněji než ve vesnici, šuměly koruny stromů a praskaly větve, když se schovávala veverka. Dům, kde jsme žili, byl celý zimní měsíce bez slunce a topilo se jen v kuchyni. V noci se na oknech tvořily ledové květy, které každé ráno měnily tvar.

Na podzim jsme se do lesa vraceli pravidelně. Zábava se postupně změnila v povinnost – ale nikdy ne v dětskou práci. Všichni jsme chápali, že dřevo je nezbytné k přežití. Ve vsi bylo samozřejmé, že děti pomáhají. Pracovaly jsme, protože to bylo nutné a dávalo to smysl.

Můj otec byl učitel a vedle toho se věnoval chovu drobných zvířat. Krmit, čistit a někdy i zabíjet králíky či slepice patřilo k našim povinnostem. Užitečnost a smysl se prolínaly – věděli jsme, proč to děláme. Každé z devíti dětí mělo svůj úkol. Otec by sám z učitelského platu rodinu neuživil, a tak naše práce byla nutností.

Díky tomu se většina z nás mohla vzdělat. Helmut se stal pedagogem, Erich veterinářem, Siegfried biologem, Hubert lékařem, Hansjörg psychoterapeutem. Jen já jsem přerušil studium a zůstal jedním z „dobyvatelů zbytečného“. To, že lezení nemá praktický užitek, mu dává smysl.

Teprve později jsem pochopil rozdíl mezi užitečností a smysluplností. To poznání mi změnilo život. Naučil jsem se rozhodovat sám za sebe a nést odpovědnost – nejdřív za vlastní cestu, později i za rodinu a svět. To, co jsme se naučili jako děti – šetřit, nevyhazovat, opravovat vše, co se dá – nám zůstalo. Žili jsme udržitelně, i když jsme tehdy neznali to slovo. Dnes, když vidím znečištěná moře, tání ledovců a vyčerpanou Zemi, chápu, že odpovědnost za svět nezačíná v horách, ale v každodenním životě.